Unavená socha

hudba: Aleš Sigmund
text: Vladimír Poštulka

zpívá: Martha Elefteriadu a Tena Elefteriadu

LP: Hrej dál (1972)

Píseň s nevšedním textem Vladimíra Poštulky složil Aleš Sigmund pro druhé LP Marthy a Teny „Hrej dál“ (1972). Charismatická kytarová balada patří k nejvýraznějším písním tohoto alba.

Z recenze Petr Gratiase: "V zajímavě aranžované baladě s rockovým základem se vedle pěveckého výkonu Marthy a Teny uvedl výtečně vystavěným playbackovaným kreativním kytarovým sólem i Pavel Váně dominující celé skladbě… Pochvalu zaslouží i Sochorův klavír, kterému bylo popřáno mírně vystoupit z pozadí a vytvořit se zpěvem méně nápadný, přesto důležitý harmonický základ. Skladba patří zcela určitě mezi nejsilnější okamžiky na albu, v níž se skvěle propojují výrazné a podmanivé hlasy s nástrojovou instrumentací, v níž melancholii podmiňují i přítomné smyčce…"


Text:
Mou náruč unavenou
Už láska nepřivítá
Spím s ptáky na ramenou
A déšť mi rány sčítá
 
Ve tváři vrásky pálí
Kámen chce pít
Můj úsměv neví, má-li
Umřít či žít
 
Jsem socha díkůvzdání
Stará jak Metuzalém
A pláč už nezachrání
Mé dlouhé umírání
 
Já ďáblu účty splácím
A piju sníh
Slýchám, jak křičí ptáci
Na prsou mých
 
Mou krásu vítr leptá
A líčí barvou temnou
A déšť mi k ránu šeptá
Že už je ámen se mnou
 
Už dávno nezkrášlí mě
A já musím stát
A nésti dál to břímě
A čekat pád
 
Už dávno nezkrášlí mě
A já musím stát
A nésti dál to břímě
A čekat pád


Zpět na Zlatou kolekci Supraphonu