MARTHA a TENA DVOJHLASNĚ

Nakladatelství Ikar, 2007,
ISBN: 978-80-249-0860-1

Milí přátelé,

předkládáme vám část z naší životopisné knihy "MARTHA A TENA DVOJHLASNĚ", která vyšla v nakladatelství Ikar.
Na rozdíl od většiny zpěvaček, jsme si každá svůj díl poctivě napsala sama. 
V knize se dozvíte jak jsme se sem jako Řekyně dostaly, kdo jsou naši rodiče, o našich prvních láskách a začátcích naší hudební kariéry, s kým jsme se potkaly  a jak jsme prožívaly další léta našeho muzikantského života. Už teď slyším hlasy, čí díl je lepší. Mně osobně se líbí víc ten Tenin. Dopsala ho jako první a moc jsem se při četbě bavila. 
Tady je pár ukázek k nakouknutí. Osobně mám biografie moc ráda, nacházela jsem v nich vždycky spoustu inspirace. Doufám, že si počtete a možná vás také něco z toho bude inspirovat.

Martha

   


TENA:

První den ve škole jsem vstoupila do kolektivu, kde se děcka znala snad už od mateřské školky. V podobné situaci jsem se ocitla sice víckrát, ale nikdy jsem nebyla jediná Řekyně, tak jsem si nepřipadala jako exotické zvíře. Teď v osmičce to bylo jiné. V první hodině češtiny jsem neušla pozornosti učitele Husáka. Zavolal si mě k tabuli a vyzval mě, abych se jako nová žákyně představila celé třídě. „Jmenuji se Partena Elefteriadu.“ To už se mezi žáky ozývalo přitlumené prskání. „Jáák?“ zeptal se Husák.
„Partena Elefteriadu“ řekla jsem jeho botám, rudá v obličeji…
„Aha, tak nám to napiš na tabuli!“ požádal mě učitel. 
     Chvíli trvalo, než jsem těch osmnáct písmen na tabuli napsala. Pak si moje dílo zamyšleně prohlížel a řekl: „Tak milé děti, tohle se do zítřka budete muset naučit nazpaměť! Zapište si to! Víš co, děvče? Já ti budu říkat Esmeraldo!“ pokyvoval hlavou a stále koukal na tabuli. Třída měla aspoň při té školní nudě skvělé povyražení. Takové zdržení s novou žákyní se hned tak nenaskytne. Opravdu své slovo dodržel a často mě tak říkával. Když měl náš ročník po dlouhé době sraz, tak na mě bývalí spolužáci volali Esmeraldo, a já doufala, že se na to už dávno zapomnělo.
     Učitel Husák byl svéráz. To by potvrdil každý, kdo s ním přišel do styku. Během hodiny a při diktátech míval směšné průpovídky, které jsme si i po letech připomínali. Psal se diktát a za hrobového ticha třeba řekl : „Á Esmeralda píše ve slově žvýkati na y nahoře puntíček a dole pytlíček! Já si potom vyberu, co se bude víc hodit. Ona je Řekyně a může si to dovolit, že?“ nebo „ Jak to že nestíháš moje diktování, Nevrklo? Tady Partena je Řekyně a ta se neptá ale, píše.“ Díky mému původu na mě bylo víc vidět. Kvůli výbornému prospěchu to určitě nebylo.Všichni víme, že ve škole se taková pozornost nehodí a ke všemu začínám na E!
 

Úvod knihy - pan Karel Steigerwald

Marthu a Tenu jsem miloval - od začátku, kdy jsem je poznal, Marthu víc, vlastně nevím přesně proč. Asi že Tena byla hezčí. (Jako by to dnes hrálo roli). Přitahovalo mě na nich, krom toho, že byly obě krásné a dráždivé, že byly cizinky. Znát cizinky bylo vzrušující - v době, kdy jsme málem neznali  ani sami sebe, natož cizinky. Ano, byly cizokrajné, vzdálené, řecké, voněly mi něčím, co mi bylo v té době zcela nedostupné - voněly mi, nelekejte se, svobodou. Asi jsem to vztahoval i k těm písním, které jsem miloval stejně jako ty zpěvačky.
Protože znát se v tom Husákově žaláři s Řekyněmi, sdílet jejich svobodné myšlení, čímž myslím přirozeně i jejich svobodně zpívající hlasy, sdílet jejich tehdejším poměrům neodpovídající vkus (a názory) a volnost - bylo povznášející.
Já vím, byly to dcery uprchlých řeckých komunistů revolucionářů. Ale smutným svědectvím pro české komunisty je i fakt, že jejich nádherný a svobodný otec Menelaos Svoboda Elefteriadis, tehdejší české poměry složené z duchamorné nudy kancelářských parchantů, převyšoval. Čím? Je to překvapující, ale opět svobodou - romantického buřiče darebáka.
Kdo v tom cítí ironii, cítí ji dobře, a přesto - až vám bude někdy těžko v životě, mějte za kamarády dvě rozpustilé a svobodné Řekyně, které do Čech a do vašeho klína spadly úradkem zloby dějin, a které se v tom pádu staly něčím, co chci chválit - českými Řekyněmi, nebo řeckými Čechyněmi. A to je pro nás Čechy velký dar - že i Řek chce být někdy námi.
Možná že toto mé vyznání nevystihuje vůbec nic - že můj vztah k Martě a Teně je ještě něco zcela jiného - kdo ví. Ale já to tak beru - žil jsem s nimi a vedle nich a bylo to tak dobře.
Karel Steigerwald


MARTHA:

První koncert, na kterém jsem byla

V řeckých domovech jsme byly do mé deváté třídy. Pak mě přemístili do Opavy, na gymnázium, kde jsem strávila pouhé dva měsíce. Opava se mi zapsala jako město s nezapomenutelným zážitkem v podobě prvního koncertního vystoupení, které jsem kdy viděla.
Byl to Semafor v době jeho největší slávy. Dostala jsem se na ně omylem. Na internátu jsme měli nahlásit, kdo všechno půjde na koncert, samozřejmě se to týkalo jen vyšších ročníků. Já, která jsem byla v prvním, jsem si o tom mohla jen zdát.
Tenkrát se ale holky z vyšších ročníků kvůli mně dopustily drobného podvůdku. Věděly, že zpívám a jak mi na tom záleží, abych to viděla. Nahlásily pár jmen a mezi nimi i Martu z jejich ročníku. Místo ní jsem ale proklouzla já.
Byl to pro mně neskutečný večer, Pilarová s Matuškou byli úchvatní, jeden hit střídal druhý. Když to skončilo, stály jsme ještě s holkama před kulturákem a čekaly na ně, abychom je aspoň na chvíli zahlídly.
No a pak se stal ten „zázrak“. Matuška právě procházel kolem a prohodil k nám: „To je zima, co holky?“ Naše blaženost nebrala konce. Žila jsem z toho koncertu asi rok. Ale tenkrát mně ještě nenapadlo, že by tohle mohlo být jednou moje povolání. Blanka Chládková - já vás naučím zpívat...

Po jedné soutěži, kam nás vyslali z domova v Ivančicích, si nás vyhlídla báječná paní profesorka Blanka Chládková, která seděla v porotě. Měly jsme štěstí, protože to byla empatická paní, která uměla zacházet s dívkami „v rozpuku,“ ve kterém jsme se právě obě značně zmítaly, a taky se všemi zmatky toho věku. Byla trpělivá, když jsem dostávala záchvaty smíchu při pohledu do zrcadla při kontrolování správného dýchání, a taky nad tím „umělým“ tvořením tónu, který jsem uměla lehce napodobit.
Tím spíš jsem si ale byla naprosto jistá, že tohle není způsob interpretace, se kterým bych chtěla jít dál. Zajímala mě přirozená tvorba hlasu a jeho vyznění. Dodnes jsem docela citlivá vůči i těm nejmenším projevům manýr při vytváření tónů a vnitřně se ošívám a trpím, jsem-li někde, odkud nemůžu utéct a musím to nuceně vyslechnout. Je jedno, zda jsou to manýry v popu nebo v opeře. Sama jsem hodně vybíravá na to, jaké zvuky na sebe nechám působit. Došla jsem k tomu, že tam, kde chybí vnitřní plamen, cit a jakési propojení muziky s celým člověkem, přestává mě to zajímat.
Je to zdržování a nepřesvědčí mě ani sebeumnější ekvilibristika. Je to prázdné. Proto jsem tak citlivá na vnější předvádění všeho druhu. Zpívá-li někdo tak, že v podtextu říká: Podívejte jak krásně zpívám, pak je to špatně. Zpívá-li ale někdo tak, že v podtextu zní: Znám nádhernou písničku, mám z ní takovou radost, že vám ji musím teď hned zazpívat, tak je to správně, pak na vás přenese onu radost, kterou z ní sám má, a pak ji s ním můžou sdílet i ostatní...
Zpívání je pro mě pořád velmi intimní záležitost, něco jako spojení sám se sebou a s ostatními. Taky jsem se dřív při zpívání styděla. Dodnes je to pro mě něco výsostně vnitřního, někdy mi připadá nestydaté, že se na mě přitom dívá tolik lidí. Nejlepší by bylo, kdyby zavřeli oči a jen poslouchali. Pak bysme byli víc „spolu“. Kdysi jsem naší první kapele navrhla, abych mohla zpívat za prosvětlenou plachtou, takže by byla vidět jen silueta. Kluci se smáli, vzali to jako povedený vtip, ale mně by tenkrát tohle opatření docela pomohlo vnitřně se uvolnit a dát do toho svobodně všechno.
Ještě ke zpívání. Vraceli jsme se ze společného představení s Honzou Malířem. Měl se svým bráchou malý jazzový band, se kterým jsem si občas zazpívala. Přivezl mě před dům a ještě jsme seděli chvíli v autě, povídali si a poslouchali Chrise Reu. Jeho zpívání se mně silně dotýká, má v hlase obrovský klid a něhu, umí vyladit do láskyplnosti...
Po chvíli poslouchání řekl Honza najednou: „Při jeho muzice jsem se naposledy zamiloval“. A já jen: „Taky bych chtěla takhle zpívat, aby se lidi při tom do sebe zamilovávali“. Honza zvedl hlavu: „Martho, ale ty tak zpíváš!“...
A to byla velká poklona.

Naši popularitu si tatínek hezky užil aneb To já jsem jejich tatínek

Poprvé byl tatínek svědkem našeho zřetelně velkého úspěchu v Praze v divadle Apollo, kam se dokonce přišel podívat tehdy už nejslavnější Karel Gott, který se právě vrátil z Las Vegas.
Apollo mělo tou dobou svoje stanoviště v Městské knihovně. Zpívaly jsme tam blok písniček v pořadu, kde hosté, vítězní talenti ze všech krajů republiky, neměli vůbec přidávat. Publikum si nás ale každý večer pravidelně vytleskalo zpátky. To naše hostitele přesvědčilo, že úspěch prvního večera nebyl náhodný.
Tatínek si samozřejmě vychutnal všechny tři koncerty po sobě, v publiku přímo zářil, byl blažený a dojatý. Vůbec jsem se na to místo nemohla podívat. Věděla jsem, že myslí na maminku, po které jsme ten talent zdědily, i na to, jak by se z toho těšila. Kdybych se tam totiž byť jen letmo podívala, stáhlo by se mi hrdlo a nezazpívala bych ani notu.
Byly jsme na začátku a teprve se učily vyrovnávat se s emočními vlnami a se vším, co se může na pódiu odehrát. Chce to jako všechno čas, aby to člověk zkorigoval a našel tu správnou míru. Senzitivitu zrušit nemůžeme, je to danost a ke svému povolání ji samozřejmě potřebujeme. Je to nakonec to nejsilnější, co se mezi jevištěm a hledištěm přenáší. Ale ovládnout všechny tyhle věci chtělo ještě praxi a hodně hraní.
Otec mi pak líčil, jak byl šťastný, když poslouchal nadšené lidi komentovat naše zpívání, a že měl chuť dát nějak všem okolo vědět, že to ON je náš tatínek.
Po představení ho Jirka Štaidl nakonec vzal stranou a nabídl nám možnost zpívat v Apollu pravidelně. Za každé vystoupení bychom dostaly rovné dvě stovky! Do té doby jsme byly amatérky, šťastné, že si zapíváme a ještě nám za to dají devadesát korun.
Ale já si zpívání s penězi vůbec nespojovala, bylo to pro mě území čiré radosti. Otec mě tehdy pěkně překvapil. Do té doby jsme pro něho byly jen děti, které musel před vším chránit. Teď nám svou odpovědí udělil vstupenku do dospělé samostatnosti, řekl: „Já myslím, že moje děvčata jsou rozumná a vědí co chtějí dělat, nechám to na nich. Ony vám odpoví samy, jak se rozhodnou.“
Ale my už rozhodnuté byly. Cítily jsme se jako „bigbíťačky“ a dobře se rozjíždějící práci s kapelou Aleše Sigmunda jsme braly jako něco opravdu svého. Měly jsme v něm dvorního autora, za sebou kapelu, před sebou možnosti vybudovat si postupně vlastní repertoár. Co chtít víc?
Možná ještě stojí za zmínku, jak to vypadalo v zákulisí Apolla. Potkaly jsme se tam tehdy s největšími českými hvězdami té doby. S Petrem a Janem Spálenými, Pavlínou Filipovskou, Yvonne Přenosilovou, bratry Jirkou a Láďou Štaidlovými a s dalšími. Laskavá Pavlína Filipovská se nás v šatně ujala jako domácí paní. Obstarala nám něco k pití a dokonce nám pomohla s líčením a půjčila něco ze své kosmetiky, prostě se chovala mile.
Je to zvláštní, na takové drobnosti se nezapomíná, jimi se vám lidi zapíšou do srdce. Pavlínino přijetí v Apollu pro mě v tom okamžiku opravdu znamenalo hodně.
Řekové mají pořekadlo „Me ena milo, kanis filo“, což znamená: I jedno podané jablko stačí k tomu, aby sis udělal přítele...
Kdo se zapsal jako nabob, byl Láďa Štaidl. Nebral si servítky a s despektem zkritizoval naše oblečení. Jeho přezíravé chování ale naprosto vyvážil jeho bratr Jirka. Ten se stal pro svou milotu naším miláčkem. Nebylo v tom nic hraného, taková byla jeho povaha. Mockrát jsem si říkala proč je to tak, že ti lepší odcházejí dřív?
Jirka nás s Honzou Spáleným pozval na schůzku, jejímž účelem bylo promluvit si o podmínkách našeho hostování v Apollu a vůbec seznámit se. Chtěli si asi oťuknout, co jsme zač. Bylo to na Vinohradech, ve vile jejich otce. Fascinovalo mě tehdy poněkud procovské zařízení vily, všude starožitnosti a zatěžkaná atmosféra bytu. Neuměla jsem si představit, že bych se v takovém prostředí pohybovala pořád, tísnilo by mě to, všechno by na mě padalo.
Dost nenuceně jsme se tam rozhlížely, já přitom vzala do ruky starožitný rámeček z mosazi a prohlížela si jeho filigránské ornamenty. Mluvilo se o všem možném, ale hlavně nám Jirka po celou dobu pouštěl výbornou muziku, která tady tenkrát nebyla ke slyšení ani k sehnání. Kluci byli vtipní a muzika skvělá.
Když jsme pak odcházely, překvapil mě Jirka tím, že vzal z knihovny rámeček, který jsem obdivovala, a věnoval mi ho. Mám ho dodnes a připomíná mi jeho mírný úsměv a chytré oči.

Menšík, My Vančáci aneb Holky, já si vás vážím...

Při jednom zájezdu v Čechách jsme se potkali v hotelu s panem Menšíkem. My jsme tam bydleli a vyjížděli do okolí na své koncerty a pan Menšík tam pobýval se štábem pana režiséra Vorlíčka a právě točili Popelku. „Jé pane Menšík, a co tam hrajete?“
„No já tam hraju prince a tady Pavlík podkoního.“
To, že Pavel Trávníček hraje prince, jsem samozřejmě věděla. Bylo to v době, kdy jsem s ním velmi intenzivně „kamarádila“. Pavlík byl tehdy princem v rozpuku a byl přesně takový, jak ho na plátně v Popelce vidíme dodnes. Byli jsme zamilovaní a jezdili jsme spolu i na koně, protože se k roli musel naučit dobře jezdit, a tak jsem se občas učila s ním. Byla to těžká romantika se vším všudy, která ovšem netrvala dlouho. Přece jen jsme byli hodně, hodně rozdílní.
Ty dny jsme často po představení seděli s jejich štábem na večeři a dlouho do noci si povídali. V jednom momentě se Menšík při večeři naklonil a pošeptal mi: „Holky,víte že si vás opravdu vážím?“
„Vy nás? A za co pane Menšík? To my si vás vážíme.“
„Jednak proto, že jste Vančačky“, tak si říkali ivančičtí, odkud Menšík pocházel, Vančáci a Vančačky, „no a potom, že jste vyrostly v neblahých poměrech, a přesto jste se prosadily se svým talentem.“
To mě dojalo. On totiž jako Vančák dobře znal dětský domov v Ivančicích, na kraji lesa u řeky Rény, kde jsme s Tenou prožily dva roky...
Na děti z domovů se spousta lidí dívá s předsudky, automaticky se předpokládá, že nebudou zcela v pořádku. Ale někdo může vyrůst v bezvadném prostředí a stane se z něj grázl. Jiný nemusí mít inspirativní rodiče a nejlepší prostředí, a přesto vynikne. Záleží na tom, co tě ovlivní, jak jsi schopný se učit a být otevřený dobrým vlivům zvenku.

Čeština a my... řečtina a my...

Jelikož tu žijeme odmalička, češtinu jsme se učily téměř současně s řečtinou a makedonštinou. Když se od dětství pohybujete v dvojjazyčném prostředí, nejsou pro vás jazyky takovým oříškem. Dítě si brzy zvykne, že určitý jazyk se váže na určité osoby, nepřekládá smysl slov z jednoho jazyka do druhého, ale bere každý jazyk jako svébytný systém s jeho zvláštnostmi. Pomáhají mu k tomu idiomy, které se doslovně překládat nedají, musí se prostě vzít tak, jak jsou v každém jazyce vyjádřeny. Čeština nám nikdy nedělala žádné potíže, je to dokonce jazyk, který ze všech co známe, ovládáme nejlépe. Vždyť jsme v něm žily od školky po vysokou. To spíš, když jsme přijeli do Řecka nás v prvních letech, prozradilo, že zde nežijeme, protože jsme mluvily řečtinou, ovlivněnou tím, jak se mluvilo za dob našich rodičů. Nebyl to samozřejmě velký rozdíl, ale určitý posun se za ta léta jistě projevil. Díky hudebnímu sluchu nám ale netrvá dlouho pochytit a zafixovat si nové fráze, kterými se častují hlavně mladí lidé, kteří ve snaze odlišit se od dospělých doplňují všude na světě svůj jazyk generačními idiomy. Dnešní řečtina je – tak jako ostatně mnoho evropských jazyků – plná anglických novotvarů. Myslím, že totéž se za několik let přihodí češtině, když teď došlo k propojení se světem. V řečtině to našemu uchu zní někdy docela legračně, třeba anglická jména rockerů jako Mike Jagger, jak psaná, tak vyslovená. Řekové jeho jméno vysloví jako Majk Tzáger, pokud ho nenapíší přímo latinkou, pak ho přepisují alfabetou foneticky a to mým očím připadá přímo křiklavé... No, asi chtějí Anglánům oplatit to, že to krásné jméno Evrópi – Evropa, zkomolili na Júúrop. Je to záhada, jak z otevřeného - ev - může vzniknout uzavřené - jů - . Vzniklo to zřejmě proto, že řecky se Evropa píše s -y-, které psané vypadá jako -u- . Ach jo, jak důležití jsou překladatelé... Co se týče pravopisu řečtiny, dala nám v dětství docela zabrat. Považte jen, že má šest druhů -i- , dvě -e- a dvě -o- .
No prosím, a pak mi říkejte, že čeština je jeden z nejtěžších jazyků na světě - hned po čínštině... 

Naši kluci… Rychle, dokud si někdo na něco vzpomene...

V létě jsme se na Moravě potkali na jednom pódiu s kapelou Čankišou, kde hrál i náš bývalý bubeník Zdeněk Kluka a začal spontánně vzpomínat na léta, kdy s námi hrál. Moc mě potěšilo, když pravil: „Martho, pro mě to byly nejkrásnější roky hraní a nejvíc jsem se tam naučil...“ A tak mě napadlo vyzvat všechny kluky z Progressu, aby vydolovali, co jim z těch dob zbylo v paměti...a hleďme, něco se přece jen vynořilo. Pavel Váně, Zdeněk Kluka, Honza Sochor i Aleš Sigmund vzpomínají...

nahoru

PAVEL VÁNĚ, kytarista:

Zkouším přimhouřit oči a vybavit si ten krásný čas nerozvážné mladosti někdy před třiceti lety. V lehounkém alkoholovém opojení té doby slyším hluboký hlas Teny i křišťálové trylky široké palety barev sólových partů Marthy. Naše téměř zralé filozofování, ale i moje nedospěle furiantské „machrování“. Vzpomínám na naše spletité vztahy plné emocí, jak jsme se měli a někdy zas neměli rádi, na společný život na šňůrách, cítím únavu nekonečných přejezdů v autech nebo autobusem. Vnímám ještě tu radost z možnosti živit se muzikou, ale taky zahořklost bigbíťáků, odsunutých normalizací do role nájemných dělníků popmusic. 
Vzpomenu si i na spoustu skvělých lidí, s kterými jsme se díky holkám seznámili. A jak jsme měli v Plzni na hotelu dokonce vánoční stromeček, jak holky vařily řecká jídla, jak kluci soutěžili v pojídání feferonek nebo jak jsme na Slovensku myli autobus tokajským vínem. A jak jsem si na pódiu před koncertem zkoušel potichu hrát na Alešův cimbál. A na spoustu fanynek. A šňůry po Polsku. A byla to taky škola muzikantského řemesla. Stovky koncertů, hraní z listu, spousta nahrávání, každý rok ve studiu při natáčení nové LP desky. A když jsme se my muzikanti později zase vrátili k bigbítu, znalost nepravidelných řeckých rytmů nám všem pomohla bez problémů se pohybovat v náročných jazzrockových složitostech.
     Ale hlavně vzpomínám, jak to všechno bylo fajn a bez problémů. I když... jednou, asi po dvou hodinách čekání na Marthu, přišla k autobusu se slovy „kdo brzo chodí, sám sobě škodí…„ no, jednou...
     Ach jo, Pavel má pravdu, nedochvilnost je moje celoživotní, nevykořenitelná vlastnost…a velmi řecká vlastnost. Takže za to vlastně nemůžu, mám to prostě v genech.

ZDENĚK KLUKA, bubeník:

Spolupráce s Marthou a Tenou a potažmo s Alešem Sigmundem a Bobem Frídlem ze mně už v roce 1970 udělala „volnonohaře", čili osobu samostatně výdělečně činnou, řečeno současnou terminologií. Mnoho jsem se tam naučil:

  1. profesionálně doprovázet vynikající pěvecké duo
  2. vyžít s 25 Kčs /diety/ denně po celou šňůru
  3. že hrát opilý nejde
  4. za všechno, co se stane na podiu můžou umělci
  5. když na zpěvačky zepředu svítí reflektory,pro kapelu za nimi jsou jejich šaty průhledné
  6. že v hospodách IV. cenové skupiny nevědí, co je to jasmínový čaj
  7. poslouchat krásné řecké písně
  8. liché rytmy
  9. když sedí zvukař těsně pod pódiem, nepozná, že hraje jen na odposlechy a přitom do sálu nic nehraje
  10. nedá se spoléhat na naladěné místní klavíry
  11. když se sestry hádají mezi sebou, nemá se do toho plést, protože se spojí proti tobě
  12. v autobusu se dá spát na čtyřech sedadlech s nohama nad uličkou
  13. kapela má hrát tak dobře, aby vynikali zpěváci
  14. ladění je relativní rytmus ne

Bylo by toho asi ještě mnoho...
Martha s Tenou byly na dlouhých cestách výbornými kamarádkami a jen tak se daly přežít nekonečné, někdy i třítýdenní šňůry. 
Byla to prostě krásná doba, i když se nesměl hrát bigbít, protože byla doba normalizace. Ale my jsme byli mladí a to je pak krásná každá doba.